Není to lehké čtení – spíš bolestivě upřímný pohled do nitra ženy, která se snaží stát matkou, ale její tělo má jiné plány. Sledujeme Antonellu na cestě plné nadějí, zklamání, procedur a injekcí, ale hlavně tichých vnitřních bojů, o kterých se obvykle nemluví. Autorka píše tak otevřeně, až máte pocit, že čtete její osobní zpověď. Ukazuje tlak, který ženy často cítí: selhání, závist, stud i snahu tvářit se navenek silně, i když uvnitř je všechno rozpadlé. A možná právě tahle syrovost a autenticita z knihy dělá něco výjimečného. Je to intenzivní, niterné a velmi pravdivé čtení, které ve vás zůstane ještě dlouho. Pokud se vás kdy dotkla otázka mateřství – jakýmkoli způsobem – tenhle příběh budete cítit každou stránkou. Silné a hluboce lidské. A určitě stojí za přečtení.

Nikdy, opravdu nikdy jsem nečetla tak syrový, bolavý a niterní příběh o mateřství. Respektive o touze po dítěti a cestě k němu. Přišlo mi to jako autorčina zpověď a naprosté otevření se čtenáři. Pustila mě do svého nitra, aby mě emočně rozbila. Aby mi ukázala, kolik nadějí, zklamání, bolestí nejen fyzické, ale hlavně té psychické si musela prožít. Jak bojovala s tím, aby okolí netušilo čím si prochází a byla profesně nadále tou úspěšnou ženou. V tom příběhu je kus života, který je napsán s citem a přesto úderně. A tím, jak autorka promlouvá přímo ke čtenáři, je celé čtení o to intenzivnější. Přiznám se, že jsem na Antonellu měnila názory jako na počasí. Chvíli mi byla tolik sympatická, pak jsem jí dávala ne moc hezké tituly a říkala jsem si dobře ti tak, ty...abych ji v další části litovala a měla slzy v očích. Autorka totiž byla ve svých myšlenkách velice upřímná a některé myšlenky byly tedy i na mě moc. Ve výsledku je to pro mě ale silná žena, která si prošla osobním peklem. Pro mě je kniha Věci, o kterých se nemluví knihou, kterou by si měli přečíst i partneři žen, které podstupují umělé oplodnění. Aby alespoň maličko poznali, jaký koktejl emocí prožívají.